There's a First Time for Everything | Všechno je jednou poprvé

Even for the last times.
I finished my very last bit of proofreading for the magazine I have been working for. My time here is swiftly coming to an end.
I to, co je naposledy.
Dočetla jsem svoje poslední korektury pro časopis, pro který pracuji. Můj čas tady se blíží ke konci.





This time, 2 years ago, I successfully went through my first ever proper job interview and then started at my fist proper job. I was learning what it’s like to get up (very) early in the morning, day after day, get up, get across the town into the office and get some work done. I was learning how to answer work-related phonecalls. I was slowly getting to know my new colleagues, learning how to get along with them, how to find balance between being myself and being a team-member. There are so many things you discover on your first job.

Touhle dobou před dvěma lety jsem úspěšně prošla svým prvním opravdovým pohovorem a začala chodit do svojí první opravdové práce. Učila jsem se, jaké to je den za dnem vstávat (hodně) brzo, každé ráno, vstát, přejet na druhý konec města do kanceláře a pracovat. Učila jsem se jak zvedat pracovní telefony. Pomalu jsem poznávala své nové kolegy, učila se, jak s nimi vycházet, hledala jsem rovnováhu mezi bytím sama sebou a součástí týmu. Je tolik nového, co člověk objeví ve svém prvním zaměstnání.

Now… now it’s my first time leaving a job. My first time being laid off, because somebody decided that I’m not needed (which may or may not be true, but I am allowing time to show them… ). I am decidedly being graceful instead of bitter, even though the way the entire thing has happened was a bit… less than ideal. For the first time I work closely with my successor and teach her how to do the things that I’ve been doing. For the first time I’m thinking about how and when to clear out my things from the office and, more importantly, how to say goodbye to the people… Teď… teď je to poprvé, co odcházím z práce. Poprvé, co mě propustili, protože někdo usoudil, že nejsem potřeba (což může a nemusí být pravda. Necháme čas, ať ukáže…). Vědomě jsem se rozhodla to přijmout kultivovaně a nikoli hořce, ačkoli způsob, jakým se to celé seběhlo, byl poněkud… nešťastný. Poprvé teď úzce spolupracuji se svou nástupkyní, kterou zaučuji, aby uměla dělat věci, které jsem měla na starosti. Poprvé přemýšlím, kdy a jak odvezu svoje věci z kanceláře, a co je důležitější, jak se rozloučím s kolegy…
I’ve already started saying goodbye to the neighbourhood, where I work. I like to take a little walk every day, when I leave the office. For the past couple of weeks it’s been a walk of “how many more times shall I walk through here?” Lovely small houses with pretty front gardens, “Hello, Mr Dog, how are you today?”, past the tennis court, past the new house they’ve been building here… I’ve never seen an uglier thing in my life! Birds singing in the trees…
How many more times?

Už jsem se začala loučit s okolní čtvrtí místa, kde pracuji. Každý den cestou z práce ráda chodím na malou procházku. V posledních týdnech to byla procházka, kdy si říkám „Kolikrát ještě tudy půjdu?“ Krásné malé domky s roztomilými zahrádkami, „Dobrý den, pane Pse, jak se dnes máte?“, kolem tenisových kurtů, kolem nového domu, který tady postavili… ošklivější věc jsem v životě neviděla! Ptáčci na stromech zpívají…
Kolikrát ještě?


I find myself swaying between moments of courage and resolve… I decided I shall take this as an opportunity, a new impulse in my life to move forward, to evolve and change for the better. So many options ahead of me! And who’s gonna stop me? Nobody! I can do whatever I like! … and moments of uncertainty and worry… Once again, I shall be entering the relative unknown, the so called freedom of not having a steady job and not being sure what to do with my life. Who is to say it will be any different from the last time? The inglorious last time when it took me 2,5 years to find employment? How do I not fall into the same old patterns of behaviour? Kolísám teď mezi chvílemi odvahy a odhodlání… Rozhodla jsem se vzít to jako příležitost, nový impulz posunout se ve svém životě dál, změnit ho k lepšímu. Mám před sebou takovým možností! A kdo mě zastaví? Nikdo! Můžu dělat, co budu chtít! … a chvílemi nejistoty a obav… Opět vstupuji do neznáma, do tzv. svobody toho, když nemáte stálou práci a nejste si jistí, co vlastně se svým životem děláte. Kdo mi zaručí, že to bude jiné než minule? To neslavné minule, kdy mi trvalo 2,5 roku najít zaměstnání? Jak nespadnout do těch stejných vzorců chování?


But of course, it will be different. I am different! For in the meantime I have been learning about myself and the world… I have lived more.

Even now, there are good signs that things are happening as they should be.

Here's to... whatever is coming next...
Ale samozřejmě, že to bude jiné. Já jsem jiná! Neboť v mezičase jsem se učila o sobě a o světe… více jsem žila.

Už teď jsou tu dobrá znamení, že věci se dějí správně, tak jak se mají dít.

Připíjím na… cokoli, co přijde teď…


P.S. I had this post drafted and never got around to publish it at the inteded time. As I am putting in the final touches and editing, I am surrounded by lots of beautiful and heavy smelling flowers I received at work. On the floor there's a box with the few bits and bobs that I brought back from my office. And tomorrow, it's a new week and a new life.  P.S. Měla jsem tento článek rozepsaný a nepodařilo se mi ho publikovat v původně zamýšleném čase. Teď, když ho dokončuji, jsem obklopená množstvím těžce vonících květin, které jsem dostala v práci na rozloučenou. Na podlaze je krabice s pár věcmi, které jsem si přinesla z kanceláře. A zítra začíná nový týden a nový způsob života.

Comments

Popular posts from this blog

Milé divadlo, chybíš mi!

This Time Last Year: Liverpool | Loni touhle dobou: Liverpool

Hudson Taylor at Electric Ballroom