Milé divadlo, chybíš mi!

Dnes je Noc divadel. Měla jsem být.. hádejte kde. Nikdy dřív jsem se Noci divadel neúčastnila, nebyla odvaha/s kým jít, ale moje posedlost láska k divadlu je čím dál silnější, a letos to mělo vyjít. Měla jsem to všechno naplánované. Měla jsem dnes být v divadle. A nejsem. Všichni víme proč. Také všichni víme, že se pravidla, respektive možnosti toho, jak divadelní představení (ne)smějí fungovat, mění téměř před očima a záhadně, občas trochu proti zdravému rozumu. Nejnovější perlička: “Divadla smějí hrát, ale bez diváků.”… Ne, nebudu to tady komentovat, nemá to smysl. Je rok 2020. Nic nedává smysl. Místo toho raději napíšu o tom, proč divadlo miluju, co mi na něm chybí a proč je živý zážitek z představení nenahraditelný. Takový malý milostný dopis pro divadlo.

Milé divadlo, stýská se mi a moc mi chybíš!

Chybí mi chvíle nad diářem, s kávou, kdy se překlikávám z programu do programu a plánuji kam si dám jaké představení, komu z kamarádů by se co mohlo líbit, abych je pozvala s sebou. A trošku se snažím dávat pozor, abych to nepřehnala a bylo to fyzicky (a finančně) přežitelné :)

Chybí mi, jak se hezky oblékám, když za Tebou jdu :) I když časy se v tomhle už hodně posunuly, a ne že bych jindy chodila po světě oblečená nepěkně..., ale když jdu do divadla a sluší mi to, není to náhoda, není to jako obvykle. To, jak vypadám, když jdu do divadla (nebo i na koncert) je pro mě výraz úcty ke všem, kteří tam pracují a se kterými se setkám. To, co mám na sobě je jeden ze způsobů, kterým i hercům (kteří mě sice skoro vůbec neuvidí) říkám, že to, že tady smím být a dívat se na to, co pro mě připravili, je pro mě důležité a děkuju za to. Zní to jako poučka z výuky společenského chování, ale já to tak vážně cítím.

Ne/chybí mi, jak chodívám do divadla sama a že už jsem se toho přestala bát. Většinou dobře vím, kam jdu. Už je to tak nějak součást toho, kdo jsem. Pamatuju si doby, kdy jsem vždycky hodně váhala, když se mi nedařilo sehnat dostatečně interesovaný doprovod na to které představení. Ale nakonec, co je lepší? Vidět představení, které chci vidět, protože ho chci vidět? Anebo ho nevidět jenom pro to, že není nikdo, kdo by ho chtěl vidět se mnou? Jejich minus. Já se o divadlo připravit nenechám! I když jdu do divadla sama, vždycky mě těší myšlenka, že tam okolo budou sedět další lidi, kterým divadlo stálo za to, aby přišli. To znamená, že s nimi mám něco společného.

Chybí mi to, jak se mi občas podařilo vytáhnout do divadla několik kamarádů, kteří se mezi sebou neznali a vznikla tak zajímavá lidská setkání s kulturním cílem.

Nechybí mi, jak někdy jde kamarádka pozdě a já čekám a čekám a mám z toho nervy, aby to stihla :D

Chybí mi, jak tam přijdu a pozdravím se s uvadečem/kou a dám si věci do šatny. Vždycky si dávám záležet, abych byla extra milá. Taky jsem pracovala v šatně. Vím, že to není snadná práce.

Chybí mi ty chvíle zvědavého a možná napjatého čekání před představením. Kdy už sedíte na místě, prohlížíte si program a po očku koukáte, kdo tam všechno je, jestli nepotkáte někoho známého nebo snad “známého”. Případně nenápadně sledujete kmitání uvaděček či jiných zaměstnanců divadla a hádáte, kdy už to začne…

Image: Městská divadla pražská

Ach, moje milé divadlo, chybí mi, jak mě dokážeš přenést někam jinam, do jiného světa, daleko od toho, čím právě žiju. Hm :) Anebo někdy, možná že častěji, je to právě naopak a i když to tak navenek třeba nevypadá, to na jevišti, ti na jevišti - a jejich slova a pocity - jsou až hodně hodně blízko tomu, co prožívám já. Chybí mi, jak mě dokážeš překvapit, třeba pobavit i ve vážné hře, od které bych to nečekala. Chybí mi, jak mě seznamuješ s autory a literaturou, kterou jsem neznala, a ty, které znám, mi dokážeš ukázat v novém světle. Chybí mi, jak mě učíš být otevřená a připravená na cokoli :D a zkoumat, jak na mě různé věci působí, a formulovat, co si o nich myslím, jak se cítím.

Chybí mi, jak zpíváš! A tancuješ :) a jak si někdy tak povzdechnu a říkám si: “Tohle bych uměla, to bych mohla dělat taky! Nebylo by to super?” a pak se postavím nohama na zem a vím, že asi ne ;) 

Chybí mi ti lidé na jevišti :) Jejich tváře a jejich těla a jejich hlasy. Chybí mi ti, které už znám a mám ráda a mám radost, když je v nějaké inscenaci znova “potkám”. I ti, které ještě neznám a něčím mě zaujmou, a pak si dohledávám jejich jména, abych si je příště už pamatovala.

Hlavně mi ale chybí mi to neopakovatelné kouzlo. Atmosféra, která visí v sále nebo spíš do něj přetéká z jeviště jako mlha a kouř a potom se plazí pod sedačkami až na konec a pak se převaluje v celém auditoriu a vrací zase zpět… Atmosféra, která vzniká z různých lidských energií - z energie herců a postav na jevišti, jejich příběhů a emocí, a z energie nás všech, kteří tam sedíme.

Ani ta stejná hra není 2 večery po sobě stejná. Možná, že na jevišti se dějí věci… přinejmenším velice podobně, ale to, co je pokaždé jiné, jsou diváci. Jiné složení jiných lidí, kteří mají pokaždé trochu jinou náladu. A tak někdy určité věty dopadnou, zapůsobí jinak, (ne)rozesmějí… Reakce a vnímání ostatních diváků okolo mně do určité míry ovlivňuje nebo informuje i moje vnímání. Dokáže třeba přivést moji pozornost na něco, čeho jsem si nevšimla, protože jsem se soustředila jinam. Jindy jsem zase překvapená, protože určitou věc ostatní spoludiváci přečetli úplně jinak než já…  Různá divácká reakce (nebo její nedostatek) se také odráží zpět na jeviště a může ovlivnit, co a jak se děje tam. 

Zkrátka ty dva světy - na jevišti a v hledišti - existují spolu. 

Nemůžou být jeden bez druhého! 

Příjemný pocit společného diváckého zážitku a prožitku sice lze nějakým způsobem vytvořit i při online streamu. Už jsem to zažila, například při některých výjimečných živých televizních přenosech či vysíláních. Ale člověk proto musí udělat nějaké kroky navíc: zapojit se do online diskuzí a komentářů na sítích. Ano, taky to umí být pěkné, ale přeci jen to není tak úplně ono. (Pomiňme, že technologicky to není pro všechny.) Když při sledování zároveň píšete komentáře, vaše pozornost už je rozdělená.

Hlavně tomu ale chybí ta živá lidskost, které lze v internetovém livestreamu nebo televizním přenosu dosáhnout velice těžko, pokud vůbec. Říkejme tomu atmosféra, to jedinečné divadelní cosi... 

Ale čím dál tím víc docházím k tomu, že jde především o prožití vztahu, který vzniká mezi jevištěm a hledištěm, mezi lidmi.

Chybí mi ta chvíle na konci, kdy tleskám (většinou hodně). Jak se trochu rozsvítí, abychom na sebe maličko lépe viděli. I když mě třeba některé představení až tak moc neosloví nebo nezaujme, tleskám. Nejsem z lidí, kteří by dávali najevo nespokojenost s inscenací ostentativním netleskáním, odcházením a pod. Hlavně si informovaně vybírám, na co jdu, takže málokdy šlápnu úplně vedle ;) Chci ale říct, i když se já a dané představení trochu mineme, i tak hodně tleskám, protože… Musím nějak ocenit práci, kterou do toho všichni vrazili - ten dlouhý čas příprav a zkoušek. A teď tady ti lidé několik hodin skáčou a ždímají se na jevišti. Pro mě, pro nás, co tu sedíme. Jo, taky pro sebe, ale… Víte jak to myslím. Vždycky mi to přijde jako dárek, že tohle někdo dělá :) A tak cítím potřebu dát nějak najevo, že to oceňuji. Jak jinak můžu než potleskem? A očima a úsměvem se snažím vyjádřit, vyzářit :) zpátky směrem k jevišti, jak moc si toho vážím a jak jsem vděčná! Tyhle minuty, obzvlášť po silných, výjimečných představeních, jsou také nenahraditelné.

Je mi jasné, že až se jednou do divadel vrátíme, budou ty děkovačky extra silné a plné emocí a slz. Zažila jsem to několikrát začátkem této sezóny. Roušky, ovace ve stoje a slzy. Exploze skoro až zoufalého štěstí a radosti, a hlavně vděčnosti, že tam můžeme být spolu.

Chybí mi ta cesta domů potom, po představení. Jak člověk vyrazí ven, ještě plný pocitů nebo otázek, myšlenek… A je tma, trošku (nebo víc) chladno… a tak nějak se nechce hned do tramvaje a domů, protože tím by se příliš brzy přerušilo to divadelní kouzlo. A tak je z toho trochu procházka, během které se ten zážitek nechá ještě trochu doznít, dodýchat, usadit. Doma pak skleničku na zahřátí :) a horkou vanu :) a často také spoustu přemýšlení a dohledávání informací, referencí, citátů, herců, písniček… 

Chybí mi to, jak mám občas (především po Shakespearovi) druhý den sklon mluvit ve verších, i to jak jsem unavená :) 

Ale proč chodit spát, když můžeš milovat divadlo.  

Milé divadlo, bez Tebe to zkrátka nejsem já! Snad už to bude brzy a zase se setkáme.

Navždy Tvoje, 

Maree

Facebook * Instagram