Maree('s) Muses

Dnes je Noc divadel. Měla jsem být.. hádejte kde. Nikdy dřív jsem se Noci divadel neúčastnila, nebyla odvaha/s kým jít, ale moje posedlost láska k divadlu je čím dál silnější, a letos to mělo vyjít. Měla jsem to všechno naplánované. Měla jsem dnes být v divadle. A nejsem. Všichni víme proč. Také všichni víme, že se pravidla, respektive možnosti toho, jak divadelní představení (ne)smějí fungovat, mění téměř před očima a záhadně, občas trochu proti zdravému rozumu. Nejnovější perlička: “Divadla smějí hrát, ale bez diváků.”… Ne, nebudu to tady komentovat, nemá to smysl. Je rok 2020. Nic nedává smysl. Místo toho raději napíšu o tom, proč divadlo miluju, co mi na něm chybí a proč je živý zážitek z představení nenahraditelný. Takový malý milostný dopis pro divadlo.

Long time no books! I’m here to share one of my recent reads, which shall sit on the throne above everything I have read this year so far. Hamnet by Maggie O'Farrell . In case you're not familiar with the title name (where have you been?), Hamnet, twin brother of Judith, was the son of William Shakespeare. A child that died of plague, supposedly, and as we all learned in literature classes the grief over that loss is reflected in a certain well known play of a similar name. This book is a fictionalised account of the events surrounding this tragedy hitting the family. Upon recommendations by booktubers Jen and Lauren , I couldn't resist buying it, as soon as I came across a copy. Also, it is SO PRETTY I MEAN LOOK AT IT!!! Dlouho nebyly žádné knihy! Jsem tu, abych se podělila o jednu z nedávno dočtených knížek, která usedá na trůn nade vše, co jsem zatím letos přečetla. Hamnet od Maggie O’Farrellové . Pro případ, že vám jméno v názvu nic neříká (kde jste byli?), Ham

Hello and welcome to the 20’s!! And welcome here, the blog where nobody writes anything :-D Do you remember when I used to do regular annual reflective posts? The last one I did, stepping into 2018, was a sweet one. There was a lot of progress and positivity and hope. Then 2018 was a lovely year. Top of the decade I’m not afraid to say. Busy, active, positive, happy, strong… I could go on. The thing is, I never wrote it all down, because by the time I should have been writing my traditional reflection, we were in 2019 and life turned. Everything went downhill from there and I was so low and so dark that I didn’t have it in me to sit and write about how great the previous year had been. The darkness was all consuming. For a long time. Yet, here I am, still surviving, with a blog post on the “bad year” and I intend to graciously circle around the darkness and try to extract at least some positivity from it. It must be there somewhere, it must! Nazdárek, vítejte ve 20. letech!! A víte