Part V: Challenges of Cold | Zimou zk(r)oušená

Hello, anyone still here? *walks in and blows the dust of the website* How are you all doing? I’m fine. Busy, as you might have guessed by the lack of blog posts. Turns out it’s really difficult to juggle a full-time job and writing energy/inspiration and free time. Who knew, huh? :D

Haló, je tady ještě někdo? *vejde dovnitř o sfoukne prach z webové stránky* Jak se všichni máte? Já se mám fajn. Mám toho hodně, jak jste jistě poznali z nedostatku blogových příspěvků. Ukázalo se, že je opravdu těžké kombinovat práci na plný úvazek a energii/inspiraci na psaní a volný čas. Kdo by to byl řekl, co? :D

What we have always known, however, is that I have thing for writing about stuff that happened a long time ago. Starting a blog series and never finishing all that I planned (like all those lovely long posts from my first ever London trip yeeeears ago, e.g this one). I thought I would try to make some progress on the series about my dancing.

Co jsme na druhou stranu vždycky věděli, je že mám tendenci psát o věcech, které se staly moc dávno. Začít nějaký blogový seriál a pak nedokončit všechno, co jsem měla v plánu (jako ty rozkošné dlouhé články z mého prvního výletu do Londýna před moooc lety. Jako třeba tenhle). Řekla jsem si, že zkusím trochu pokročit se seriálem o tancování.

If you have read what I have written on it so far, I’m sure it comes as no surprise that dancing still plays a very important part of life, increasingly so. Which is why I feel I should try to catch up on all I wanted to say and share how it’s been making my life a million percent better. You interested? Let’s jump approx. 20 months back, to the first winter while I was taking my class.

Pokud jste četli, co jsem o něm zatím psala, jistě vás nepřekvapí, že tanec stále hraje v mém životě důležitou roli. Čím dál tím důležitější. Tudíž mám pocit, že bych se měla pokusit to dohnat a říct všechno, co jsem měla na srdci a podělit se o to, jak tancování zlepšilo můj život o milion procent. Zajímá vás to? Tak skočíme o nějakých 20 měsíců zpátky, do první zimy, kdy jsem chodila tancovat.

As winter arrived, Christmas got nearer and the course was drawing towards the end, the dance classes got tougher and more tiring. I believe there were several factors at play in this:

Jak přišla zima, blížily se Vánoce a náš kurz se chýlil ke konci, taneční hodiny byly těžší a únavnější. Hrálo v tom roli několik faktorů:

Firstly, our dear teacher was turning it up a notch. He never lets us rest, bless him :) As soon as we start feeling a bit comfortable, as if the steps are almost easy – in other words, when we lose focus and we cease to try – he throws something more into the mix. More technical details or another variation. Which is great! He keeps us on our toes, so to say :D Never lets us “rest on our laurels”, always brings new challenges, always pushes us forwards and upwards.

Za prvé, náš drahý vyučující trochu přitvrdil. Nenechá nás odpočívat, zlatík :) Jakmile se se začneme cítit trochu pohodlně, skoro jako by ty kroky byly snadné – jinými slovy, když se přestaneme soustředit a snažit – přihodí na stůl něco dalšího. Další technické detaily nebo novou variaci. Což je super! Udržuje nás pozorné, nenechá nás „usnout na vavřínech“, vždycky má v rukávu nějakou novou výzvu, posunuje nás kupředu.

Second reason was winter. December to February tend to be the coldest months of the year. It gets dark early, all kinds of sniffles, colds and illnesses flying around… Instinctively, all that your body wants to do is wrap up warm and cozy, stay inside and eat all the fatty and nutritious meals you can find. It seems against human nature to go out into the cold, then change into your dance gear, spend an hour or two prancing around and then wrap up and back again into the cold. So it takes serious determination and an extra portion of energy not to give up.

Druhým důvodem byla zima. Od prosince do února je nejchladnější období v roce. Brzo se stmívá, kolem poletují všechny možné rýmičky, nachlazení a choroby… Instinktivně, vše, co se vašemu tělu chce dělat je zabalit se do teplíčka a pohodlíčka, zůstat doma a jíst všechno tučné a výživné, na co jenom přijde. Zdá se to proti lidské přirozenosti vydat se ven do zimy, pak se převléct do tanečního, strávit hodinku či dvě poskakováním a pak se zase nabalit a zpátky do zimy. Takže nevzdat to vyžaduje opravdové odhodlání a extra dávku energie.

Lastly, that Christmas break went on for a bit too long, wherefore the comeback after the new year was extra hard and challenging. We had forgotten a lot and had to relearn the routines all again lol :D (I’m speaking for our group collectively. Of course, I had practised over the holidays :P ) Oh, and have I mentioned ALL the CHRISTMAS FOOD?! Let us say the January come back was a bit heavy :D :D I still love it though, don’t I :D

A konečně, vánoční “prázdniny” byly možná až příliš dlouhé, pročež návrat po novém roce byl obzvlášť náročný. Hodně jsme zapomněly a musely jsme se celé choreografie učit znova. (Mluvím kolektivně za celou naši skupinu. Samozřejmě, že jsem během svátků trénovala :P ) Jo a taky, už jsem zmínila VŠECHNO TO VÁNOČNÍ JÍDLO?! Řekněme zkrátka, že ten návrat byl trochu těžkopádný :D :D Ale stejně to miluju, že jo :D

I remember in those last stages of the first course I was always trying to pay close attention to what our teacher was saying. Even when he was explaining things I’d already known (or thought I’d known), repeating things he had told us before, showing steps we had already learned… I try not to think that “I know this, I can do this easily. I don’t need to pay much attention now.” There is always room for improvement! Always. There’s always room to grow and learn. Even if it may be the smallest detail in the execution of a particular step. So I've kept telling myself: “Humility is key, darling. Don’t you go thinking you know a lot of stuff. You don’t. You are here to learn.” Especially when my co-dancers praised me and admired my skill, I kept reminding them: I am just learning.

Vybavuju si, jak v těch posledních fázích prvního kurzu jsem se vždycky snažila dávat bedlivý pozor na to, co náš lektor říká. I když vysvětloval něco, co už jsem věděla (nebo jsem si myslela, že vím), opakoval věci, které nám už říkal dřív, ukazoval kroky, které už jsme se učili…  Snažím se nemyslet si, že „Tohle vím, tohle je snadné. Teď nemusím tak moc dávat pozor.” Vždycky je kam se zlepšovat! Vždycky. Vždycky je kam růst a co se naučit. I kdyby to byl sebemenší detail v provedení nějakého kroku. A tak si pořád říkám: “Pokora je klíčová, holčičko. Nemysli si, že všemu rozumíš a všechno víš. Nevíš. Jsi tady, aby ses učila.” Obzvlášť, když mě spolu-tanečnice chválí a obdivují jak tancuju, pořád připomínám: jenom se učím.

I hope the writing will not take me too long. There are other topics I would like to cover as well. Ideally, my wish is to alternate posts about dancing with travel, Prague, books, music, other culture… Whatever rambling that is important to me at the time. But as I mentioned before, time and energy management are a bit tricky right now. I hesitate to make promises and set out any “definite” plans. I promise I will try my best. We’ll just have to wait and see how it works out.

Doufám, že mi psaní nebude trvat moc dlouho. Mám i jiná témata, kterých bych se chtěla věnovat. V ideálním případě bych chtěla střídat příspěvky o tancování s cestováním, Prahou, knihami, hudbou, jinou kulturou… Jakýmkoli blábolením, které pro mě bude zrovna důležité. Ale, jak jsem již zmínila, hospodaření s časem a energií je teď trochu náročné. Zdráhám se něco slibovat a dávat si konkrétní plány. Slibuji, že udělám, co bude v mých silách. Budeme prostě muset počkat a uvidíme, jak to vyjde.

Let me know in the comments if there’s anything in particular you would like to read about (maybe from the categories mentioned above…).

Napište mi do komentářů, pokud byste rádi četli o nějakém konkrétním tématu (třeba z těch, která jsem zmínila výše...).

Facebook * Twitter * Bloglovin