Music Monthly: October 2017 | Addicted to Samba | Závislá na sambě

Could this be? The return of the long lost and dearly missed music posts? Maybe… :) We shall see where autumn and winter take us, but October was one of those months again, that had me hooked on a couple of tracks and/or interprets, so here I am to share them with you.

Je to možné? Návrat dlouho ztracených a postrádaných článků o hudbě? Možná… :) Uvidíme, kam nás podzim a zima zavanou, ale říjen byl opět jedním z těch měsíců, kdy jsem byla až „posedlá“ několika písničkami nebo interprety, tak jsem tu, abych se o ně s vámi podělila.

Musically, there were 2 main themes to my October. The first one you can easily decipher from the title of this post :) In case you have not noticed, I am a bit mad about my latin dancing right now and naturally, music plays a crucial role in that. Music is what breathes life to a set of steps and turns them into a dance, a beautiful, magical experience. I’ve been taking my classes for just over a year now, and I think it’s safe to say, that samba has taken the top spot and become my favourite dance of the ones we do. And I CANNOT STOP LISTENING to it!

Hudebně měl můj říjen dvě hlavní témata. První z nich můžete snadno rozluštit z názvu tohoto příspěvku :) Pokud jste si náhodou nevšimli, jsem teď trochu blázen to latinsko-amerického tance a hudba v tom přirozeně hraje zásadní roli. Hudba je to, co vdechuje život seskupení určitých kroků a proměňuje je v tanec, v krásný a kouzelný zážitek. Teď je to něco přes rok, co chodím tancovat, a myslím, že můžu bezpečně říct, že samba se usídlila na prvním místě v žebříčku tanců, které děláme, a je moje nejoblíbenější. A já ji NEMŮŽU PŘESTAT POSLOUCHAT!

So here are two representatives of the genre: Firstly, a bit of a cheat, I must admit. It is way to slow for a samba ;) But I enjoy it as practice tempo, a sort of mild, easy going, “Saturday morning” type of a samba :D Or… who cares about ballroom samba, just any kind of latin inspired freestyle will do. Just play it! It tastes like sunshine :) like Brazil. And it made me start learning how to pronounce Portuguese so that I could sing along :D lol The song is called “Carnavália”, originally by The Tribalistas, but I’ve found I prefer a different version. At least it features Carlinhos Brown, one of the original authors.

Takže tady máme dva představitele žánru: I když ten první je trošku podvod, musím přiznat. Na sambu je to hodně pomalé ;) Ale mám ji ráda jako tréninkové tempo, taková milá, pohodová sambička sobotního rána :D Anebo… Komu záleží na ballroom sambě, jakýkoli latino-inspirovaný freestyle bude stačit. Prostě si to pusťte! Chutná jako sluníčko :) jako Brazílie. A přiměla mě začít se učit vyslovovat portugalštinu, abych si mohla zpívat s sebou :D lol Písnička se jmenuje „Carnavália“, původně od uskupení The Tribalistas, ale já mám radši jinou verzi. Jeden z původních autorů, Carlinhos Brown, v ní alespoň hostuje.

My second pick for last month will be well known to you if you move in the latin and ballroom circles or if you are a connoisseur of this particular branch of 90’s pop music. Here is “Banto” by Kaoma :)

Druhá písnička minulého měsíce vám bude dobře známá, pokud se pohybujete v kruzích společenského a latinsko-amerického tance, nebo pokud jste znalec této konkrétní větvě pop music 90. let. Tady je „Banto“ od Kaomy :)

Before I move on to the next big musical theme, I will throw a bit of Bruno Mars into the mix, just to keep the ancient tradition of 5 songs in the monthly post. It’s a sweet romantic ballad, in a classic sort of 80’s sound. If it was anyone else I would brush it off as too cheesy and boring, but somehow, Bruno manages to pull it off and turn it into something beautiful. Highly recommended for meaningful slow dances with your someone special. Or for practicing rumba in front of a big mirror. Pick one that suits you. Here is “Versace on the Floor”.

Než přistoupím k dalšímu velkému hudebnímu tématu, přidám k dobru trochu Bruno Marse, abych dodržela dávnou tradici 5 písniček v příspěvku. Je to sladká romantická balada s takovým klasickým zvukem 80. let. Kdyby to byl kdokoli jiný, přešla bych to jako příliš nudnou, klišé záležitost, ale Bruno to nějakým zvláštním způsobem zvládne a udělá z toho něco nádherného. Doporučujeme zvláště pro významné ploužáky s vaší milou osobou. Nebo pro procvičování rumby před velkým zrcadlem. Vyberte si, co se vám hodí. Tady je „Versace on the Floor“.

A long time ago (in a galaxy far away) when I did Music Monthly regularly, every now and then “the Irish thing” popped up. Yes, I have an Irish thing – a slightly inexplicable deep and heartfelt connection to Irish culture and history. This group that I’m going to talk about falls into that drawer. I came across The Gloaming when I saw the film “Brooklyn”, because a song of theirs featured on the soundtrack and the scene where it was made me (and certainly not just me) cry. I recognized the singer Iarla Ó Lionáird, I had heard him before, and upon further research, I found The Gloaming: a band that mixes traditional Irish music with modern, more jazzy and experimental side of music, and oddly enough, it works.

Kdysi dávno (v předaleké galaxii), když jsem psala Music Monthly pravidelně, se čas od času vynořilo moje irské zatížení.  Ano, mám irské „zatížení“ – poněkud nevysvětlitelné hluboké a srdečné spojení s irskou kulturou a historií. Skupina, o které teď budu mluvit, spadá do této kategorie. Na Gloaming jsem přišla, když jsem viděla film „Brooklyn“, protože jedna jejich písnička byla v soundtracku a scéna, ve které se objevila, mě (a rozhodně nejen mě) rozplakala. Poznala jsem zpěváka – byl to Iarla Ó Lionáird, kterého jsem už slyšela dřív, a po dalším průzkumu jsem objevila The Gloaming: skupinu, která propojuje tradiční irskou hudbu s moderní, více jazzovou a experimentální stránkou hudby, a kupodivu to funguje.

Many moons later, on a late night, going back home from a concert, I spotted a poster listing the interprets of this year’s “Strings of Autumn” (which is a Prague music festival). First row on the poster: The Gloaming. I could not believe my eyes. So I bought a couple of tickets and this past month, I had the pleasure of seeing them play live. Here, play this, while you read on:

O mnoho měsíců později, pozdě v noci při návratu z jednoho koncertu jsem zahlédla plakát se seznamem interpretů účastnících se letošních Strun podzimu (pražský hudební festival). V první řádce na plakátu: The Gloaming. Nevěřila jsem svým očím! A tak jsem koupila lístky a minulý měsíc jsme měla to potěšení vidět je hrát naživo. Pusťte si tohle, zatímco budete číst dál:

The “Strings of Autumn” brochure offered a lovely little write up on the band. One sentence in particular I found very fitting: “They approach the Irish tonality in an introspective, meditative, atmospheric way.” This could not be truer. Listening to the Gloaming is a most peculiar, mesmerizing experience, whether it’s a live performance or a record. It is music you get lost in. When the concert ended, me and the friend I went with turned to each other, smiling, and she said in a wondering voice: “But all of it was sort of… the same, wasn’t it?” “Yes, it was. I know. But it didn’t really matter :)“

Brožura Strun podzimu nabídla moc pěkný článek o kapele. Zvláště jedna věta mi přišla velmi přiléhavá: „K irské melodice přistupují spíše introspektivně, meditativně a atmosféricky.“ To nemůže být výstižnější. Poslouchat Gloaming je zvláštní, okouzlující zážitek, ať už naživo nebo z nahrávky. Je to hudba, ve které se ztratíte. Když koncert skončil, já a kamarádka, se kterou jsem šla, jsme se na sebe s úsměvy otočily a ona řekla zamyšleným hlasem: „Ale všechno to bylo... tak nějak stejný, že jo?“ „Jo, bylo. Já vím. Ale ono to tak nějak nevadí :)“

A lot of their tracks, or should I rather call them sets, have pretty much the same course. They begin with something slow and mysterious which grows and grows, so inconspicuously and gradually you almost don’t notice. The theme rolls over and over in slightly different ways, then suddenly a familiar folk tune is uncovered… It keeps rolling and growing... when out of the blue it hits some sort of a magical sweet spot when you feel like the sun is shining in and around your heart :) The sets are often quite long and by the time they head towards the end you often can’t remember what the song was at the beginning… You are compelled to be fully in the present moment and experience the immense joy in it.

Většina jejich písní, nebo spíš bych měla říct setů, má v podstatě stejný průběh. Začnou něčím pomalým a záhadným, co roste a roste, tak nenápadně a postupně, že si toho ani nevšimnete. Téma se převaluje sem a tam, pokaždé trochu jinak, a pak se najednou odněkud vynoří povědomá melodie lidové písně... Pořád roste a otáčí se.... když z ničeho nic zasáhne nějaký kouzelný bod, kdy máte pocit, že vám v srdci a všude okolo svítí sluníčko :) Sety jsou většinou poměrně dlouhé a když začnou mířit do finále, často si nemůžete vzpomenout, jak to vlastně začínalo... Nutí vás to být naplno v přítomném okamžiku a prožívat v něm nesmírnou radost.

For me the Gloaming is about two things: One, the universality of folk music, its ability to reach inside any human soul anywhere on the planet, because somehow the essence of folk music is the same for all people. Two, about the fun and unexpected streaks of modernity, unusual harmonisations and transitions, which against all odds work and move the music to another level.

Pro mě jsou Gloaming o dvou věcech: Zaprvé, o univerzálnosti lidové hudby, její schopnosti dotknout se jakékoli lidské duše, kdekoli na světě, protože podstata lidové hudby je zvláštním způsobem pro všechny lidi stejná. Zadruhé, o zábavných a nečekaných paprscích modernity, neobvyklé harmonizaci a přechodech, které navzdory všemu fungují a posouvají hudbu na jinou úroveň.

For now, keep warm, keep dancing and listen to good music. Bye! xx

Zatím se držte v teple, tančete a poslouchejte dobrou hudbu. Čau! xx

Facebook * Twitter * Bloglovin