Part IV: Progress & Potential | Pokroky & potenciál

Hello hello, occasional readers of my occasional blog. How are you doing? Autumn treating you well? I’m here with another part of my seemingly endless ramblings about dancing. As ever, it has taken me ages to organize my thoughts and write them down properly (and then translate myself back an forth). Much longer than I anticipated… But hey, this blog has never been one for regular posts. Year long delays just happen :D The point is to get it done and get it out here, so here is another little bit.

Ahoj ahoj, občasní čtenáři mého občasného blogu. Jak se vám daří? Je k vám podzim laskavý? Jsem tu s další částí mého zdánlivě nekonečného blábolení o tanci. Jako vždy mi dlouho trvalo utřídit myšlenky a pořádně je sepsat (a pak se překládat tam a zpátky). O dost déle, než jsem předpokládala… Ale tenhle blog nikdy nebyl na pravidelné příspěvky. Roční zpoždění, to se prostě stává :D Hlavní je to dokončit a dostat ven. Takže tady je další malý kousek.

I might as well give up on trying to make this series a dramatic journey of discovery, gradually delving into the mystery if taking up dancing would do me well. After the troublesome first lesson, everything got much better and it is pretty much established that dancing makes me SO VERY happy :) Exactly how much more enthusiastic and madly delighted can I get? We shall see… :) For I “regret” to inform you, I will not shut up about it, until I get out aaaaaaall that I can say about my dance classes. (P.S. There’s a lot #sorrynotsorry) Here are some more things I have been enjoying as the course continued:

Asi se můžu přestat snažit udělat z tohoto seriálu dramatickou objevnou cestu a postupně se nořit do záhady, jestli mi tancování bude prospívat nebo ne. Po problematické první hodině se všechno výrazně zlepšilo a můžeme celkem klidně prohlásit, že jsem z tancování PŘEVELICE šťastná :) O kolik zapálenější a šíleně nadšená ještě můžu být? Uvidíme… :) Neboť vám „s lítostí“ oznamuji, že nesklapnu, dokud nedostanu ven všeeecičko, co o svých hodinách tance můžu říct. (P.S. Je toho hodně #sorrynotsorry) Tady jsou další věci, ze kterých jsem, jak kurz pokračoval, měla radost:

Gradual progress Going from “Samba. Can’t wrap my head around it. Like… whaaat??? HOW???!” (quoting little notes that I write down into my diary) to “Samba. I smell progress :) Jive. Mambo <3 Good fun!” I think in samba, the progress has been most noticeable, because out of all the dances we do, I had the least experience with this one and how technically demanding it is. It’s no less than glorious: imagine a woman who begins feeling like a wobbly potato, to be precise: a wobbly potato in heels, and gradually she turns into a dancer. A beginner with next to no skill, but a dancer nonetheless :)

Postupné zlepšování Když se „Samba. To mi hlava nebere. Jakože… cože??? JAKTO???!“ (cituji drobné poznámky, které si píšu do diáře) změní na „Samba. Čichám pokrok :) Jive. Mambo <3 Dobrá švanda!“ Myslím, že na sambě jsou pokroky nejznatelnější, protože s ní, ze všech tanců, co děláme, mám nejméně zkušeností a je technicky hodně náročná. Jak je to velkolepé: žena se zpočátku se cítí jako rozklepaná brambora, přesněji rozklepaná brambora na podpatcích, a pak se postupně proměňuje v tanečnici. V začátečnici s téměř žádnými dovednostmi, ale přeci jen tanečnici :)

Week after week, I go home with a giant grin on my face. I love it! I just love dancing so much! It makes me so happy! I slightly envy my little niece. She has started going to dance prep and on her way home, giddy as she is, she just keeps on skipping about and jumping :) Whereas I, when I go home from my class, have to maintain the outward appearance of a grown up. I still can’t help it and smile like an idiot :) Needless to say, I signed up for the follow up course.

Týden co týden chodím domů s obrovským úsměvem na tváři. Miluju to! Tak moc miluju tancování! Mám z toho obrovskou radost! Trochu závidím své malé neteři, která začala chodit do taneční přípravky. Ona cestou „z tanečků“, jak je v euforii, dál skáče a hopsá radostí :) Zatímco já cestou domů musím udržovat vnější zdání, že jsem dospělá. Stejně si nemůžu pomoct a usmívám se jako idiot :) Netřeba říkat, že jsem se zapsala do navazujícího kurzu.

Compliments Three months in, I have not really talked to any of the other ladies. Some come in little groups of friends or colleagues, then there is a couple of “lone adventurers” like me, but… You know, I am an introvert, I keep myself to myself. I don’t typically go throwing myself into conversations without a reason. Then out of the blue, one time before the lesson starts, one of the ladies comes up to me and says she had noticed how well I use my arms when I dance and asks for tips on how to do it… :O I was completely taken aback, because my arm movements are not something I do consciously. It just sort of happens, naturally. I don’t think about it or try… So we started talking :) During that same lesson, in between dancing, another lady has come to ask me whether I had danced before, that I’m so good… :O  …

Komplimenty Pomalu plynul třetí měsíc a zatím jsem si s ostatními moc nepovídala. Některé chodí v malých skupinkách kamarádek nebo kolegyň a pak je tam několik „osamělých dobrodruhů“ jako jsem já, ale… Chápejte, já jsem introvert, hledím si svého. Obvykle se nevrhám do konverzace, pokud k tomu vyloženě nemám důvod. A pak zčista jasna, jednou než začala lekce, jedna paní za mnou přišla a říká, že si všimla, jak krásně používám paže, když tancuju, a jestli bych jí mohla ukázat, jak to dělám… :O Dost mě to zaskočilo, protože pohyby paží jsou pro mě spíš podvědomá záležitost. Prostě se to tak nějak děje samo, přirozeně. Nepřemýšlím o tom, ani se nijak nesnažím… Tak jsme si začaly povídat :) Během té samé hodiny, v malé přestávce mezi tanci, se mě pak jiná paní přišla ptát, jestli už jsem někde tancovala, že mi to tak jde… :O …

And so I had started to make… I wouldn’t go as far to call them friends (I don’t mean it in a bad way, forgive me. I am a rather reserved person ;), but companions in dance, people I can smile at and say hello to, knowing that my presence is welcome. So much so that sometimes when I was running a little bit late and only in the very last minute I would take my usual spot up in the front row, somebody would say: “Ooh, you had me worried you weren’t coming today. Who would I follow? I count on you when I get lost.“ I must admit that such comments, made as they were with the best intentions, I believe, usually left me feeling slightly ambiguous. On one hand I was very pleased and flattered, obviously, that my presence was valued and my dancing skills noticed. On the other hand, I could not, cannot comprehend how on earth they have time to look around at how other people are dancing. I know I don’t. When I’m dancing I don’t have time to look around and notice how my fellows are doing. I’m busy focusing on myself, the way I dance and how can I make my dancing better. And if you get lost and need guidance, for samba’s sake don’t look at me! I’m only learning, just as you are. I make mistakes, just as you do. Look ahead! There is our leader, our instructor and master. He knows, he is the expert. Follow him. If you can look at him and take inspiration from him, why would you look at me?! It’s not to say that I’m not grateful and glad to be considered a staple, without whom the group would be incomplete. Like I said, what rubs me the wrong way is the completely different mindset from mine. I’m not there to look around at how the other ladies are doing. I’m there to dance. End of.

A tak jsem začala získávat… no, neřekla bych přímo přátele (nemyslím to špatně, nezlobte se, jsem zkrátka poněkud rezervovaný člověk ;), ale spolutanečnice, lidi, na které se můžu usmát, pozdravit je a vědět, že moje přítomnost je vítaná. Až tak, že někdy, když jsem šla trochu pozdě a až na poslední chvíli jsem doběhla na svoje obvyklé místo v první řadě, někdo řekl: „No už jsem se bála, že dneska nedorazíte. Já na vás spoléhám. Když se ztratím, tak jdu podle vás.“ Musím přiznat, že z takových komentářů, jakkoli jsou dobře míněné, tím jsem si jistá, mívám trochu rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem potěšená a samozřejmě mi lichotí, že si někdo cení mojí přítomnosti a všímá mých tanečních dovedností. Na druhou stranu nemohu pochopit, kde pro všechno na světě berou čas, aby koukaly, jak tancují lidi okolo nich. Já ho nemám. Já, když tančím, nemám čas dívat se okolo a všímat, jak se daří kolegyním. Mám dost práce soustředit se na sebe, na to, jak já tančím a jak můžu tančit lépe. A když se ztratíš a potřebuješ se chytit, tak pro sambu tě prosím, nedívej se na mě! Já se jenom učím, stejně jako ty. Já dělám chyby, stejně jako ty. Dívej se dopředu. Tam je náš vůdce, náš učitel, náš instruktor. On to umí, on je expert. Jdi podle něj. Když máš možnost dívat se na něj a inspirovat se jím, proč by ses dívala na mě?! Tím nechci říct, že nejsem vděčná, že nejsem ráda, že mě považují za stálicí, bez které by naše skupina nebyla úplná. Zkrátka, jak jsem řekla, je mi jen proti srsti ten zcela odlišný myšlenkový přístup od mého. Nejsem tam proto, abych koukala okolo, jak se daří ostatním dámám. Jsem tam proto, abych tančila. Tečka.

Or maybe it is all much simpler than that. I realized that because I usually take a spot in the first row (I want to see our teacher and myself in the mirror as best I can), I do not typically have any of the other ladies in my view. Whereas if you are second row, or any further than that, simply looking ahead of yourself, you end up watching the dancers right in front of you. That’s probably it. In that case, I am glad to be taking the first row and not be distracted by other people. I guess for me it’s a balancing act between hard focus and selfishness and pride… Moving on…

Anebo je to všechno mnohem prostší. Uvědomila jsem si, že protože jsem obvykle v první řadě (chci vidět na učitele i na sebe v zrcadle, jak nejlíp to jde), většinou vůbec nemám ostatní dámy v zorném poli. Zatímco, když jste v druhé řadě, nebo kdekoli dál, jenom tím, že se normálně díváte před sebe, se díváte na tanečnice přímo před vámi. Tím to nejspíš bude. V tom případě jsem ráda, že bývám v první řadě a nerozptyluji se ostatními lidmi. Zkrátka asi balancuji na hraně mezi velkým soustředěním a sobectvím a pýchou… Pojďme dál…

Potential I can’t remember the last time, if ever, I felt this kind of potential within me! It is so new, so special and precious to feel potential not only in my mind and spirit, but in my body – as I am building my stamina and growing stronger. I am learning, I am growing, I am improving… The only way to go from here is upwards! And who is to say where the limits are? :) Yes, I am aware they are there somewhere. Physically speaking, there will be a point where I will not be able to do what I’m asked / what I want to do. But that point is faaaaaar off so far. I can learn so much! I could do so much! And make beautiful things…

Potenciál Nevzpomínám si, kdy jsem naposled, pokud vůbec někdy, v sobě pociťovala takový potenciál! Je to tak nové, výjimečné a vzácné cítit potenciál nejen na mysli a na duchu, ale i v těle – jak se stávám vytrvalejší a silnější.  Učím se, rostu, zlepšuji se… Odtud se dá jít už jen vzhůru! A kdo může říct, kde jsou nějaké hranice? :) Ano, jsem si vědoma, že tam někde jsou. Hlavně fyzicky – jednou přijde chvíle, kdy nebudu schopná dokázat, co se po mně žádá / co budu chtít. Ale ta chvíle je ještě hooooodně daleko. Ještě se můžu tolik naučit! Tolik bych toho mohla dělat! Tolik krásných věcí…

And on this dreamy note, thinking of many gorgeous songs and beautiful dances to come, I shall leave it for today. I hope you are at least moderately enjoying these posts. I do enjoy writing them. Almost as much as I enjoy dancing :) See you next time! xx

A s touto snovou poznámkou a myšlenkou na množství nádherných písniček a krásných tanců, které mám před sebou, vás dnes opustím. Doufám, že se vám tyto články aspoň trochu líbí. Já je ráda píšu. Skoro tak ráda jako tančím :) Ahoj příště. xx

Facebook * Twitter * Bloglovin